AM1




Veronika Psotková, Miroslav Jiřele "Narcis



pozvanka

Narcis Narcis Narcis Narcis Narcis Narcis



Kurátorská koncepce: Barbora Lungová

Pro první letošní výstavu se v kyjovské Galerii Doma manželů Ježových spojili dva umělci z brněnské FaVU a kurátorka Barbora Lungová, aby uměnímilovném publiku nabídli neotřelý pohled na to, jak vypadá mužská krása v pojetí ženy a v pojetí muže. Jak už naznačuje název výstavy, ta má co do činění hned se dvěma postavami z antické mytologie: Pygmalion byl sochař, který vymodeloval sochu ženy, zamiloval se do ní, a ona po přímluvě u bohů obživla; tragický mýtus Narcise je naopak spjatý s erotickou fascinací sebou samotným.
Protagonisty výstavy jsou dva umělci, kteří vytvořili dva autonomní umělecké projekty, jež ale na sebe nicméně navazují a vzájemně se inspirují. Iniciátorkou byla Veronika Psotková, nyní studentka šestého, posledního ročníku sochařství na FaVU v Brně. Veronika se již v několika předchozích pracech zabývala tím, jaké to je být ženou se všemi nedokonalostmi, vnímanými jak subjektivně, tak násilně uplatňovanými diktátem „krásy“ masovými médii. Poté, co se v sochách vyrovnala se svými nedokonalostmi a naopak anorexickým ideálem u jiné ženy, napadlo ji, že by onu „ideální ženu“ mohla uměle nechat udělat ze sebe, a to přesně tím způsobem, jakým jsou uměle vyráběny modelky do nejrůznějších módních časopisů. Na tom by samozřejmě nebylo ještě nic tak neobvyklého. Jenomže Veronika přemýšlela ještě dál: v sochařských ateliérech je zvykem v prvních ročnících modelovat lidskou figuru v životní velikosti. Někdy to bývají mužské modely, častěji ženské. Nicméně Veronika si chtěl vymodelovat „ideálního muže“, který by zároveň byl uměleckým dílem. Oslovila tedy svého kolegu ze sousedícího ateliéru – Miroslava Jiřeleho z ateliéru grafiky. Tento pohledný umělec, mimo jiné si přivydělávající v modelingové agentuře, má velmi blízké kontakty jak v branži uměleckých fotografů (KIVA), tak módních návrhářů – Kaloudy a Jevuly, špiček brněnské návrhářké scény. Veronika nakonec vymodelovala Miroslavovu sochu, ale především se nechala upravit prostřednictvím výše zmíněných módních návrhářů a profesionálního stylisty, kadeřníka a fotografa ve femme fatale, která je shodou okolností sochařka. Nebo naopak? Psotkové koncept je každopádně dvojsečný, protože na jedné straně obrací naruby vžitý stereotyp sochařky coby mužatky v montérkách, špinavou od hlíny, prachu, a pracující s motorovou pilou nebo flexou, ale na druhé straně možná tento model trochu uhlazuje do podoby prezentovatelné a konzumovatelné masovými módními médii. Nic by nebránilo tomu, aby se KIVOVy fotografie Veroničina projektu neobjevily ve Vogue, Harper’s Bazaaru, nebo Cosmopolitanu.
Poté, co vznikla hliněná socha, pak sádrový odlitek, a nakonec polychromovaná (čili realisticky pomalovaná) socha, inspiroval se i model, do té doby pouze pasivní objekt Veroničiny umělecké projekce. Miroslav Jiřele se nechal vyfotografovat v sérii aktů, kdy objímá a obdivuje sochu krásného jinocha – sebe sama. Tyto fotografie nechal zvětšit a vytiskl metodou sítotisku stříbrnou barvou na bílou koženku. Vzniká tu tak zřetelný odkaz na dílo Andyho Warhola, infant terrible pop artu v USA 60. ket, který toutéž metodou zvětšoval a tiskl velkoformátové fotografie masově konzumovaných ikon tehdejší masmediální kultury – Marilyn Monroe, Jackie Kennedyové, či Elvise Presleyho. Warhol v některých dílech rovněž používal stříbrnou barvu, která evokuje posvátný a aristokratický status konzumovaného objektu. Ostatně Warhol sám je známý především tím, že nosil stříbrnou paruku. Stejně jako tyto americké ikony, jejichž hlavním konstituentem byla jejich charismatická sexualita, tak i ta hraje v Jiřeleho tiscích zásadní roli. Tak jako u Warhola jsou v jeho některých dílech klíčové homoerotické podtóny, i v Jiřeleho pracích je fascinace mužským tělem (ať už celku, či jen určitých jeho částí) konstantou, prezentovanou ve variantách.
Spojení Jiřeleho a Psotkové je neobvyklé, přínosné, a inovativní nejen v měřítku brněnské FaVU, ale vůbec na české výtvarné scéně. Jde totiž o dva neotřelé pohledy na mužskou krásu, což samo o sobě je tématem, která je od konce klasicistního či akademického stylu 19. století tématem mrtvým nebo tabu. To se mihlo krátce spíše v literatuře v dekadenci a symbolismu, lehce a vyjímečně snad v surrealismu, a teprve v posledních dvou dekádách se začínají systematičtěji objevovat práce umělkyň a umělců - gayů, kteří po dlouhém, stoletém období asketického modernismu toto téma považují za hodnotné a hodné zpracování. Kromě toho je výjimečné, aby se navzájem takto organicky propojily dva svébytné a kvalitní umělecké projekty.





Galerie Doma, SVATOBORSKÁ 413 KYJOV 697 01